OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Že toho grindcore ještě pořád nemáte dost? No prosím. Proud nových nahrávek zdá se nebere konce. Ještě než nás svým novým výtvorem (doufejme) potěší finské božstvo ROTTEN SOUND, dejme zavděk i takovýmto slušivým předkrmům. Konkrétně tento vás sice neohromí nevídanou a působivou chutí, ale jako standardní nálož chutné a výživné stravy rozhodně obstojí. Mnoho skladeb krátké stopáže, toť zřetelný signál všeho, co se na tomto počinu bude dít. Rychlý a neposedný grindcore, pohrávající si v rámci možností s rytmickou variabilitou a nezřídka se pohybující kolem hranice v tomto žánru možného extrému. Ačkoliv se zjevně nejedná jen o bohapustou nakládačku několika nasraných mladíků, NOISEAR si nedělají zbytečné starosti s komplikovaností a ani s originalitou. Dokážou však předložit několik velmi slušně zpracovaných drtících motivů, které zase prostřídají ty méně záživné. Výsledek je však pozitivní, protože celkově jejich snaze nechybí slušná dynamika a patřičně extrémní feeling. K tomu připočtěme i kvalitní práci bicích, v podobně pojaté hudbě v podstatě rozhodující prvek, a prohlášení o další slušné grindové náloži nejsou jen mlácením prázdné slámy. A přijde-li někomu „úvodních“ 29 kousků jako slabý čajíček, může si dopřát (z mého pohledu zbytečnou) závěrečnou dvacetiminutovou hlukovou nálož a představovat si přitom práci v čínské automobilce.
6,5 / 10
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.